Během týdne volali do krámu čtyři lidi a ptali se, jestli jsou fotky s termoskami vytvořené umělou inteligencí.
Tak já vám povím, jak to bylo.
Drbu se na hlavě a přemýšlím, kde u nás v Klánovicích termosky a podtácky nafotím.
Koleje, železo ani olej v nedohlednu. Samá tráva, listí a maximálně divoký prase.
Vím, že to nechci odfláknout. Matys na tom půl roku pracoval.
A tak chodím po zahradě, kolem baráku a hledám místo.
Najdu ho u nás v kůlně.
Staré rozbité kameny. Tak staré, že pamatují moji prabábu.
Ale hlavně vnímám dopadající světlo do tmavé kůlny.
Přitáhnu krabici s termoskami a podtácky pod střechu kůlny. Vyvezu kola, cirkulárku, kolečko a jiný bordel, který se tam nachází.
Zavěšené hrábě mi spadnou na hlavu.
Vím, že mám maximálně půl hodiny. Blíží se mraky.
Všechno rozestavím a fotím.
Chvíli se zastavím a pozoruju odraz listí starého ořešáku, který se mi zobrazuje na termoskách.
Kino zadarmo.
Když dofotím poslední fotku, začnou padat první kapky.
Sedám si pod stříšku, rovnám záda a pohledem zavadím o okno do sklepa.
Vracím se skoro o 40 let zpátky.
„Je na čase, aby ses něco naučila.“
Táta mi vkládá do ruky malý foťák na film a vede mě do sklepa, kde mi vyrobí malý pult.
Na něj rozmístí mističky s vývojkou a ustalovačem.
Jenomže mi ještě chybí zvětšovák.
Vzpomenu si na velký starý kufr, který jsem při průlezu půdou u kamarádky zahlídla.
A tak si za pár dní táhnu domů velký starý kufr. A v něm zvětšovák.
Poklepávám si pinzetou na fotografický papír a obrázek vystupuje.
Zázrak v přímém přenosu.
Do zvětšováku vkládám kytky, klíče, šrouby a vše možný co najdu a zkouším.
Fotky pak proplachuju a lepím v koupelně na zrcadlo.
Půlka z nich se mi vždycky přilepí a nejde odtrhnout.
Je to tak dávno.
Dávno.
Jediné, co mi zbylo, je pár černobílých fotek a tmavá žárovka.
Ba ne.
Je to láska k fotografii, umění a tak vůbec k pozorování, objevování, zkoušení, boření a stavění znova.
