Co se mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš

Během týdne volali do krámu čtyři lidi a ptali se, jestli jsou fotky s termoskami vytvořené umělou inteligencí.

Tak já vám povím, jak to bylo.

Drbu se na hlavě a přemýšlím, kde u nás v Klánovicích termosky a podtácky nafotím.

Koleje, železo ani olej v nedohlednu. Samá tráva, listí a maximálně divoký prase.

Vím, že to nechci odfláknout. Matys na tom půl roku pracoval.

A tak chodím po zahradě, kolem baráku a hledám místo.

Najdu ho u nás v kůlně.

Staré rozbité kameny. Tak staré, že pamatují moji prabábu.

Ale hlavně vnímám dopadající světlo do tmavé kůlny.

Přitáhnu krabici s termoskami a podtácky pod střechu kůlny. Vyvezu kola, cirkulárku, kolečko a jiný bordel, který se tam nachází.

Zavěšené hrábě mi spadnou na hlavu.

Vím, že mám maximálně půl hodiny. Blíží se mraky.

Všechno rozestavím a fotím.

Chvíli se zastavím a pozoruju odraz listí starého ořešáku, který se mi zobrazuje na termoskách.

Kino zadarmo.

Když dofotím poslední fotku, začnou padat první kapky.

Sedám si pod stříšku, rovnám záda a pohledem zavadím o okno do sklepa.

Vracím se skoro o 40 let zpátky.

„Je na čase, aby ses něco naučila.“

Táta mi vkládá do ruky malý foťák na film a vede mě do sklepa, kde mi vyrobí malý pult.

Na něj rozmístí mističky s vývojkou a ustalovačem.

Jenomže mi ještě chybí zvětšovák.

Vzpomenu si na velký starý kufr, který jsem při průlezu půdou u kamarádky zahlídla.

A tak si za pár dní táhnu domů velký starý kufr. A v něm zvětšovák.

Poklepávám si pinzetou na fotografický papír a obrázek vystupuje.

Zázrak v přímém přenosu.

Do zvětšováku vkládám kytky, klíče, šrouby a vše možný co najdu a zkouším.

Fotky pak proplachuju a lepím v koupelně na zrcadlo.

Půlka z nich se mi vždycky přilepí a nejde odtrhnout.

Je to tak dávno.

Dávno.

Jediné, co mi zbylo, je pár černobílých fotek a tmavá žárovka.

Ba ne.

Je to láska k fotografii, umění a tak vůbec k pozorování, objevování, zkoušení, boření a stavění znova.

Používáme ověření věku Adulto