Zimní kolekce právě dorazila.
Vybaluju ji z krabic, všechno nakládám do dodávky a za chvíli mířím do Jizerek za Honzou.
Je opět čas focení.
Nastavuju na navigaci Desnou a posílám Honzovi čas, kdy na něj hvízdnu před barákem.
Je pondělí dopoledne.
Dálnice volná.
Hodina a půl odpočinkové jízdy.
Pouštím radio.
Jenže v momentě, kdy „za mostem v úzké ulici je krámek z dálky vonící“, je zahlídnu.
Stojí tam jako vždycky.
Číhají.
V momentě, kdy „meduňkou, rdesnem skořicí, ale hlavně ach jo“, je vidím ve zpětném zrcátku.
Řadí se za mě.
Jedou vedle mě.
Předjíždějí mě.
A v momentě, kdy jsem celá celičká levandulová, se rozsvítí nápis **POLICIE STOP**.
A pak magický červený nápis **NÁSLEDUJTE MĚ**.
Nevím proč, ale po dlouhé době cítím úlevu.
Konečně vypínám mozek a někdo rozhoduje za mě.
Připadám si, jako bych právě přistála s Boeingem a o všechno ostatní se starají jiní.
Sjíždíme z dálnice a zastavujeme kdesi u lesa.
Než se naděju, musím dýchat.
Je deset ráno a od doby, kdy jsem si přečetla, že s mojí váhou bych po vypití jednoho piva musela ujít sedm kilometrů, si nepamatuju, kdy jsem naposledy pila.
Odevzdám řidičák a občanku.
Čekám.
Čas běží.
Koukám do lesa.
Šla bych na houby.
Co by se asi stalo, kdybych vystoupila a prostě šla na houby?
Musím se tomu blbýmu nápadu zasmát.
Místo toho přichází realita.
„Nemáte dálniční známku, takže je to za pět set.“
„Mám, každý únor si ji kupuju.“
Vůbec nechápu, jak na to přišli.
„Nemáte,“ stojí si za svým.
V mobilu hledám potvrzení o zaplacení. Za chvíli ho najdu a vítězoslavně ho ukazuju.
„Jenže tam máte v SPZ přehozené písmeno. Evidentně to platíte někomu jinému.“
„Ukažte… A jo.“
„Překlepla jsem se.“ směju se vlastní chybě.
„To jo, ale stále je to za pět set,“ odpoví nekompromisně.
„Já jsem se jenom spletla.“
„Stále je to za pět set.“
Dobře, dobře. Vytahuju pětistovku z peněženky a radši mizím.
Do Desné přijíždím s půlhodinovým zpožděním. Než Honza uvaří kafe a namaže mi chleba, sedím u jeho počítače a kupuju si novou dálniční známku.
Jenže dlouho nepřichází žádný potvrzovací e-mail.
Ježíši, že já jsem to koupila přes někoho, a ne přímo!
Jasně, že jo. Potvrzení dorazí, ale přeplatila jsem čtyři stovky.
Takže jsem v tom za devět set a zatím nemám ani jednu fotku.
Sedáme do auta a míříme do Kořenova.
V momentě, kdy si Honza nasadí náš nový klobouk, začne si ze mě dělat srandu.
Jestli je někdo, kdo mě dokáže během vteřiny rozesmát, je to on.
Za chvíli máme hotovo.
Tradičně ještě oběd U Čápa.
„Nevzal jsem si ale peníze,“ sděluje mi u vchodu.
„To je fuk, dneska si dej třeba humra a šampaňský. Dneska se to ztratí.“
Musím se smát.
Díky, parťáku!
