Za dvě hodiny jsem doma. Dávám pusu mojí dceři, která má prázdniny a je asi jediná, kdo nikam neodjel.
Mířím na hlavní nádraží za Jaroslavem Rudišem. Tedy aspoň si to v tu chvíli myslím.
V Klánovicích na nádraží je všechno vzhůru nohama. Kousek za perónem stojí nákladní vlak a ani se nehne. Asi má taky prázdniny.
Iva, která má na starosti krám, volá, že vlak v Klánovicích nezastavil a dovezl ji až do Úval.
Přebíhám na druhou kolej.
Koukám na hodinky.
Bude to o prsa. O ty železniční.
Časový slot, který jsem od Jaroslava Rudiše dostala, musím dodržet.
V batohu a tašce hromada knih, které čekají na věnování.
Přemýšlím, jestli mám běžet pro auto.
Vsadím na vlak.
Za chvíli přijede a místo na Hlaváku mě ale vyhodí na Masaryčce.
Proplítám se skrz Sherwood.
V kavárně dosedám na minutu.
Vybaluju knížky.
Podepisujeme podle přání zákazníků.
Poslední fotka, poslední instrukce.
Prý je to rock’n’roll, říká Jaroslav Rudiš. A má pravdu. Jen mi k tomu chybí kytara, náhradní plíce a někdo, kdo mi vezme batoh.
Loučím se a běžím opět na vlak.
Vyskakuju v Klánovicích a letím do krámu zabalit knížky podle přání zákazníků.
Jenže v krámě se rozrazí dveře a vejdou dva školitelé z Deutsche Bahn.
Nejenom že prodávám další knihy Jaroslava Rudiše, ale oni se u nás rovnou kompletně obléknou.
Je to radost. Moje - jejich.
Koukám na hodinky.
Píšu omluvnou SMS domů.
Dobaluju knížky.
Jedu domů.
Beru dceru a slibuju hory doly.
Protože jsme dnes nestihli celou Zásilkovnu, házíme tašky do auta a jedeme společně do depa.
Odhodíme zásilky a jdeme konečně na něco sladkýho.
Koukáme z auta na obrovský úplněk, který se vyhoupl nad obzor.
Klábosíme.
Obyčejné hezké pondělí.
PS: A to seno v autě? To je pro králíka. A ty tašky a kočkostrom? To jsme vymetli z dětského pokoje.
Jak dnes říkal Jaroslav Rudiš: „Ivano, je to rock’n’roll!“
Nezbývá než souhlasit...
