Dopíjím kafe, drobky z dortu utírám nenápadně do rukávu a nápadně povoluju pásek.
Nikde ani noha.
Už jste si někdy krkli nahlas v první třídě při 150 km/h?
A pak kdesi za Pardubicemi přibude další železniční nomád.
„Pro Vás pane k jídlu?“ přichází se zeptat stevard.
„Svíčkovou,“ odpoví rozcuchaný cestující.
„Výborná volba, pane. Výborná,“ švitoří stevard.
„A k pití mohu nabídnout…?“
Tužku připravenou na jednu velkou plzeň.
„Kakao,“ odpoví host a odloží jídelní lístek.
Ticho.
Čekám, jestli vykolejíme.
Stevard zavrávorá, polkne naprázdno a s naprostou profesionalitou se zeptá:
„Spolu, nebo až poté?“
„Klidně dohromady.“
„Ano, pane. Hned to bude.“
A zmizí kdesi v útrobách jídelního vozu. 

